Úplně naposledy, slavnostně i nostalgicky zdravím všechny věrné diváky TVD, kteří si nenechali ujít páteční sto-jedna-sedmdesátou a úplně poslední epizodu svého oblíbeného seriálu. A všem, kteří jste zachovali věrnost mně i této báječné stránce, vřele děkuji, že jste věnovali a stále věnujete čas a pozornost mým článkům, které se v prúběhu několika let snažily různou obměňovanou formou doplňovat zážitek z nových dílů tohoto výjimečného televizního počinu, který jistě zůstane v paměti nás, pravověrných fanoušků, zapsán zlatým písmem. Ještě jednou, naposled vám tudíž přeji pěkné počtení a těším se na finální komentáře!

A je to tu, dámy a pánové, poslední epizoda TVD byla odvysílána a tím končí éra upírů, jak na CW, tak dost možná i na celé televizní scéně. Někdo konec vítá, někdo se v něj dokonce modlil, někdo je naopak smutný, že už je po všem, ale ať už patříte do kterékoliv skupiny, upřímně doufám, že jste si těch uplynulých osm let alespoň troch užili. Já rozhodně ano, ale to asi víte a proto už nyní nebudu zdržovat a pustím se rovnou do rekapitulace pátečního absolutního finále, které celou kapitolu TVD definitivně uzavřelo:

Shrnutí epizody 8×16 I Was Feeling Epic : Takže co říci úvodem závěru? No, asi budu opakovat to, co už jsem napsala do shoutboxu, ale já jsem nadšená!!! Opravdu nadšená!!! Přesně takovýhle konec jsem si představovala a chránila tu krásnou, naivní představu v koutku své duše navzdory všem fatalistickým řečem o tom, že TVD přeci nemůže skončit happyendem a to ani v této hořkosladké podobě. Jsem tak šťastná, že všichni, kdo věštily hlavním postavám neutěšenou smrt v rámci nějakých hloupých principů a chladných logických hranic, se mýlili a že pravdu měl můj instinkt a víra v to, že jsou na tom autoři TVD stejně jaká já a že i přes jakékoliv drsné plány nakonec nebudou schopní svým “dětem” ublížit. Aní já to při psaní nedokážu, ač chápu, že je v tom drama a že happyendy se dneska nenosí a lidé chtějí vidět na obrazovce to, co v reálném životě prožívat nechtějí (smrt, zmar, depresi, stesk atd.).
Za sebe tudíž říkám, že krásnější finále jsme si nemohli po těch osmi letech přát a ačkoliv chápu, že někomu vadí, že bylo příliš rychlé a během pár minut jsme dostali náčrt desítek let trvajícíh životů (téměř) všech zůčastněných a to bez patřičných detailů, mě to naopak vyhovuje. Známe směr i závěr a zbytek…? Ten už je na naší fantazii a díky tomu věřím, že TVD ještě pár let nezemře a bude žít na stránkách fanfiction vyprávějících o setkání Caroline s Klausem, delena svatbě, Bonniině cestování, nebo počtu dětí, které dál ponesou příjmení “Salvatore”. A to vidím jako velké plus, protože kdyby nám autoři dali víc, sebrali by nám něco, co je stejně na všech filmech, seriálech a knihách nejkrásnější a to je naše vlastní imaginace, jež se ta cizí nikdy nemůže vyrovnat (a kdo tomu nevěří, až se poptá fanoušká Harryho Pottera, kolik z nich nadchla velmi detailní, popisná a otrocká závěrečná kapitola “Po devatenácti letech”  a můžete je začít počítat na prstech jedné ruky).
Ale dost filozofování a velkohubých řečí, pojdme detailně na to, co jsme vlastně ve finále viděli. Respektive, co jsme viděli v poslední cca čtvrt hodině, protože to předtím se dá shrnout do několika málo vět (které doplním později, teď už na to nemám čas, ale zbytek zveřejňuju, tak pardon za to :-)).
No a teď už k tomu konci, který nás stejně všechny zajímal nejvíc. Salvatoři se oba rozhodli v boji s Kath obětovat a jelikož Stefan zná Damona přeci jen o kapku líp, než je tomu naopak (nebo spíš dokáže v krizových situacích více uvažovat), dopadne to tak, že si Stefan vezme sporýš, nenechá se Damonem ovlivnit, aby vypadl z města a nechal ho umřít v tunelech, a na poslední chvíli si s ním vymění místo (a také krev a tím pádem i lék, přičemž se z Damona stane člověk). Stefan tudíž umírá a Kath bere s sebou. Ale zatímco Kath v té chvíli vidíme naposledy, Stefan se ještě stihne dojemně rozloučit se spící Elenou (útok na naše slzné kanálky číslo jedna), předat jí poslední vzkat pro Caroline a pak odejít do světla (doslova a krásně!) kde se setká se svým porsche a Lexi (útok číslo dvě).
A jak to jde v MF? No,.. dosel dobře. Bonnie totiž mezitím zachrání situaci (s pomocí všech známých i neznámých Bennettovic čarodějek a Enza, který ji přijde povzbudit), a máme tu další epickou, skvěle natočnou a vlastně i dojemnou scénu (ačkoliv spíše takovým tím mrazivým stylem). Pekelný oheň tak dojde svému konci a MF zůstane nedotčeno. A Elena, která se s Bonninou pomocí nakonec probudí, může konečně spočinout v Damonově náručí, jako taková malá kompenzace za jeho dojemné rozloučení s bratrem (mimochodem krásný nápis na náhrobku), které právě absolvoval i s Caroline (jež se chudinka stala vdovou jen pár hodin po svatbě, ale alespoň dostala Eleniným prostřednictvím vzkaz od Stefana a po svém boku mohla mít švagra, který jí i přes své poněkud pesimistické řeči, podržel).
A od té chvíle… už to jde jen z kopce, myšleno s námi diváky, protože tady už se útoky na naše slzné kanálky nedají jeden od druhého odlišit, natož spočítat! Člověk má tendenci slzet prakticky neustále, protože postupně vidíme nejen naše milované přeživší, ale i naše milované mrtvé, kterým už nehrozí žádné peklo a kteří si zjevně můžou ze svého “míru” sem tam odskočit mrknout se na to, co dělají jejich nejbližší (kteří ten okamžik dokážou alespoň podvědomě vycítit) a to je přesně tak “hořkosladké”, jak mi vyhovuje! Protože co jiného nás má držet nad vodou, než zbožná touha, že ti, co odešli, nejsou zase tak daleko, jak by se mohlo zdát a dávají na nás pozor, jako naši strážní andělé?
A protože i autoři TVD to tak evidentně vidí (což mě na nich velice těší, protože to jen potvrzuje to, co tvrdím celou dobu a to, že TVD si na nebe a peklo nikdy nehrálo, ale střežilo své “finální tajemství” do poslední chvíle) spatřujeme postupně Enza dohlížejícího na Bonnie, která se balí na cestu kolem světa, aby splnila slib, jež mu dala a konečně pořádně žila, Tylera a Vicky, kteří přihlížejí Mattovu šerifskému triumfu a “obnově” MF, Jo, která se dojatě kochá Rickem a svými holčičkami, jež tatínkovi a dalším (včetně Jeremyho) pomáhají zakládat “Xavierovu školu pro nadanou mládež (ehm, pardon, Salvatorovu školu pro čarodějné děti) a Liz, která s mateřskou láskou přihlíží tomu, jak si Caroline čte dopis od Klause (s tučným šekem). Je to nádherná a dojemná série scén, které krásně mapují přítomnost i budoucnost a dávají nám všem pocit, že naše postavy s námi budou napořád…
A jak tohle “mučení diváků” končí? No jak asi, vždyť jsou to Upíří DENÍKY, takže končíme Eleniným monologem na hřbitově (tedy přesněji řečeno zápisem do deníku), jež je nádherným odkazem na pilotní díl (dokonce ani vrána nechybí!!!), který nám prozradí nejen to, že se vrátila do MF a získala své vysněné povolání, ale i to, že jim to s Damonem zjevně vydrželo, protože absolutní konec seriálu nám ukazuje onen “mír” ve které jsou všichni navždy mladí a šťastní (a hlavně společně jako RODINA!!!) a v němž se Elena setkává s celou svou rodinkou (rodiče, teta, strýček) a Damon s legendárním “Hallo Brother” (tak nádherně odlišným od toho v pilotní epizodě) končí ve Stefanově náručí a jeho roky trvající strach, že už se s bráškou nesetká, je ten tam. A pak… no, pak už následuje jen nápis “The Vampire Diaries” (vyjímečně na bílém pozadí, představujícím onen “mír”) a je vymalováno. A my pláčeme a pláčema a kdo říká, že ne, tak ten pláče ještě teď! A já jdu zas hledat kapesník…

Ohlédnutí za předešlými 170ti epizodami, aneb osm řad TVD a můj názor na ně: A na úplný konec mnou slibované ohlédnutí, které se však nebude týkat děje, ale spíše celkového vyznění seriálu a mého dojmu z něj. Ději a postavám jejichž příběhy a interakce ho tvořily, jsem se věnovala prakticky ve všech svých článcích a tak nyní na závěr něco o tom, co mě jako první napadne, když se řekne TVD.
Tak v první řadě je to určitě úžasná herecká rodina, která se v rámci tohoto seriálu sešla a v níž se jen výjimečně našel někdo, kdo by dostal za úkol ztvárnit nějakou zásadnější roli, a nedokázal se s tím porvat (minimálně) se ctí. Někdo samozřejmě ukázal víc, někdo zase míň, ale jelikož u teen seriálů nebývá kvalitní casting zas až tak obvyklou věcí (mnohem důležitější je mnohdy fyzický vzhled a ochota upsat se na několik let), myslím, že si všichni, kdo Upířími Deníky prošli a něco nám předvedli, zaslouží obrovskou pochvalu i celou řadu ocenění, které TVD během let získalo (nebo získat mohlo). Někteří z těch, o kterých mluvímm do seriálu už jako schopní herci nastoupili, jiní se jimi stali právě díky výzvám, které pro ně autoři v rámci TVD připravili a přijde mi jako ohromná škoda, že to za těch osm let, prakticky nikdo z nich nedotáhl dál, než ke statusu televizní hvězdy. Potenciál proniknout až na stříbrné plátno (myslím v nějakých zásadnějších snímcích, než jsou podprůměrné sci-fi blbiny, nebo obhroublé komedie) tu jistě měla celá řada herců. No… nezbývá, než doufat, že ti z nich, kteří o tu pomyslnou hvězdu na chodníku slávy opravdu stojí, dostanou ještě šanci v budoucnu, a ti kteří ne, jsou a budou šťastní tam, kam dospěli (ať už je to věnování rodině, hudební kariéra, nebo jiná televitní show). Mě nezbývá nic jiného, než jim všem poděkovat protože bez nich by postavy, které jsme někdy milovali a jindy zase nenáviděli, nebyly ani z poloviny tak skvělé, jaké nakonec byly a za takovou službu si podle mě zaslouží popřát štěstí, zdraví a mnoho dalších pracovních i osobních úspěchů!
Na druhém místě, hned za herci (nebo možná i před nimi, to nechám na vás) jsou samozřejmě autoři a celkově štáb, bez nichž bychom žádný seriál nedostali a kteří si (jak už jsem psala minule) zaslouží náš obdiv a vděk, a to i v případě, že nám jejich práce nebyla vždy po chuti. O klíčových autorech, typu Julie, Kevin, Caroline a další jsem toho napsala už dost, takže k tomu se vracet nebudu (jen znovu zopakuju, že mě nikdo a nic nepřiměje věřit, že nám tihle lidé vždy nenaservírovali jen a pouze to, co sami považovali minimálně za velmi dobré a kvalitní-takže s řečmi o tom, jak to odflákli a jak jim bylo fuk, co tam napíšou a záměrně z nás dělali blbce a uráželi naši inteligenci, jděte… no, asi víte kam). Chtěla bych proto vyzdvihnout ty skutečné “kouzelníky”, díky nimž jsme ta fiktivní kouzla (a přeměny, transformace, kletby a další nadpřirozené blbinky) mohli vidět v podobě, která nikoho neurážela a častokrát nám dokonce dokázala vyrazit dech. Ano, mluvím o režisérech, kameramanech, střihačích, lidech zodpovědných za speciální efekty, makeup, rekvizity i masky a dalších “neviditelných” profesích, kterým vděčíme za to, že upíři, vlkodlaci, čarodějnice ani Ian při akčích scénách, nevypadali na obrazovce směšně a hloupě, nýbrž přirozeně a uvěřitelně (alespoň v mezích finančních možností, které u seriálů nebývají nijak závratné). Díky, díky, díky a ještě jednou díky. Bez vás bychom se neobešli!
Třetí příčku v mém výčtu bych trochu netradičně věnovala charitě, protože i na tu měl jeden zdánlivě obyčejný, pro někoho trapný a pro někoho směšně pubertální, seriál velký vli a na světě existuje velké množství lidí (ale i zvířat, nebo organizací), kterým se právě díky TVD změnil život (k lepšímu, jak doufám). Samozřejmě mluvím především o ISF, Ianově nadaci, která by bez TVD nikdy neslavila takové úspěchy, jakých se jí podařilo dosáhnout. Nebýt TVD (a speciálně Damona), Ianův hlas by neměl dostatečnou sílu, aby svolal tisíce lidí po celé planetě, svedl je dohromady, vytvořil mezi nim vazby, které budou (doufám) existovat ještě spousty let, motivoval je a pomohl jim nalézt cestu, jak pomáhat svému okolí, planetě, zvířatům i sobě navzájem. A to rozhodně stojí za pozornost i za obrovský potlesk. Nicméně, nejde jen o ISF, jsou tu i další nadace, kterým ISF pomohlo a pochopitelně i takové, které se zabývají úplně jinými odvětvími. Například Joseph Morgan, mohl díky Klausovi a jeho fanouškům získat mnohem větší pozornost pro jeho kampaň pomáhající týraným ženám a i to je jistě záslužná činnost, která dost možná doopravdy zachraňovala životy. A jsou tu jistě i mnohé další…  a já se přiznám, že je všechny jmenovitě ani neznám (ale věřím, že se určitě mezi zdejšími čtenáři najdou lidé, co se více, než já, věnovali sledování zákulisních informací a ti případným zájemcům poradí jaké všechny spolky se o TVD otřeli), ale to nehraje roli. Hlavní je, že jsou a pomáhají a že díky TVD mohou pomáhat účinněji, i kdyby jen na poli osvěty a stylem: “líbí se mi Ianův zadek a tak vyhovím jeho prosbám a pošlu pár dolarů na záchranu deštného pralesa”. I tohle málo je totiž víc, než nic a nic, to je vždy cesta do pekel (a ne jen těch uměle vytvořených, které má na triku nějaký scénárista).
No a poslední, čtvrtý bod, bych ráda věnovala poselství TVD, s jehož hledáním jsem v seriálu nikdy neměla problém a ačkoliv vím, že se najdou tací, kteří se domnívají, že jde jen o mou mystifikaci či zbožné přání, a žádné skutečné, v reálném životě použitelné poselství se v show o upírech přeci nemůže skrývat, já nesouhlasím. Podle mě bylo  těch ponaučení, rad, poselství a odkazů na skutečné situace, do kterých se může dostat každý z nás, v ději již od první řady víc, než dost a většina se jich, jak jinak, týkala mezilidských vztahů. Všechny je vyjmenovávat nebudu (a ani bych to nezvládla, protože mám děravou paměť), ale v mých starších rekapitulacích jste se o nich vždy mohli dočíst, takže to ani není nutné. Týkaly se lásky, přátelství, rodinných vztahů i dalších odvětví a já upřímně doufám (a věřím), že se za ty roky našlo pár diváků, kterým tyhle rady něco daly a pomohly jim překonat složité životní situace. Ať už šlo o milostné trojúhelníky (á lá Damon, Elena, Stefan), naivní studentské lásky (stelena), komplikovavé sourozenecké vztahy (defan), odpuštění (Damon+Caroline), přístup k milovaným osobám (co pro ně udělat proti jejich vůli a co už ne á lá Elena a rituál či Damon a rakev), sebeobětování (Bonnie), nefunkční vztahy (Jeremy a Vicky), schopnost nechat milovanou bytost odejít (Jeremy a Bonnie), vztahy s rodiči (Forbesovi, Salvatorovi) odolávání pokušení (klaroline), schopnost překonat životní prohry (Elena)…  to všechno a ještě mnohem víc, může potkat kohokoliv z nás, a i když u toho nebudou upíři, čarodějky a vlkodlaci, nebude to o nic jednodušší, než to, co museli řešit hrdinové TVD. A až to přijde, možná bude fajn moci si při hledání východiska na ně vzpomenout a inspirovat se jejich chováním. Od toho přeci seriály (a fikce obecně) jsou…
A jelikož žádná fikce by se neobešla bez komunity svých “obdivovatelů”, na úplný závěr, bych chtěla poděkovat i všem fanouškům, protože jako takový pátý neoficiální bod, se mi ohledně TVD vybaví i velmi energická fanouškovská komunita (a to jak tady na webu, tak kdekoliv jinde od CZ stránek až po youtube). Díky, že existovala a díky, že snad nezapomene a bude v sobě nosit vzpomínku na upíř deníky ještě spoustu dalších let. A i když mohla často víc držet při sobě, méně se vztekat, najít v sobě víc pokory sebekritiky i odvahy nehledat chybu vždy v seriálu a jeho autorech, ale i sám v sobě, řekla bych, že jsem si těch osm let v její společnosti nakonec docela užila a doufám, že ti, kteří pro nás TVD připravovali a kteří jím žili ještě mnohem víc, než my, také (protože pro autory ani herce neexistuje větší štěstí, než moci svým uměním někoho potěšit)! No a samozřejmě doufám, že jste si to užili i vy, co jste tenhle můj “blábol” odčetli až sem a s vámi se nyní chci ještě jednou a naposledy rozloučit. Mějte se krásně a někdy příště u nějakého jiného seriálu třeba na viděnou! A nebulte lidi, nebo si zkratujete notebooky! :-)

Share on Facebook0Tweet about this on Twitter0Share on Google+0